Contiqua dokazuje, že i z odpadu je možné vytvořit dobrý design

Pětadvacetiletý Jindřich Fialka se rozhodl ukázat světu, že výsledkem recyklace nemusí být jen hnědé papírové tašky. Z dopravních značek tak začal vytvářet designová svítidla, ze zbytků koženého nábytku šít peněženky a činely i klavíry používat k výrobě šperků.

Jindřich Fialka prostřednictvím své značky Contiqua hlásá, že skrz kreativní design dokáže inovovat výrobní procesy. Díky efektivnímu druhotnému zpracování uvádí vybrané odpadní materiály zpět na trh obohacené o přidanou hodnotu a silný příběh.

Umělecké prozření

Umění ho oslovilo již v šestnácti letech, kdy vypomáhal v ateliéru Jana Brabence. Po boku malíře a sochaře strávil téměř čtyři roky, učil se rozeznávat dobré dílo od špatného a vyzkoušel si řadu autorských technik.

Během studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy se začal věnovat vlastnímu projektu Reeflex Design, který mu přinesl první podnikatelské úspěchy i zkušenosti. Jeho návrhy šperků z dopravních značek byly k nalezení na e-shopu, v partnerských obchodech po celém Česku i Slovensku a na Vánoce se objevily i v nabídce jednoho z největších on-line prodejců módy a doplňků Zoot.

„Jako studenta mě to uživilo a lidem se to líbilo. Ale nechtěl jsem to dělat jen tak podomácku, na koleně. Přál jsem si vytvořit skutečnou firmu a značku, která bude mít globální potenciál, a umožní mi spolupracovat s profesionálními designéry a mezinárodními firmami,“ popisuje Jindra své rozhodnutí o předání značky Reeflex Design kamarádce.

Po hlavě do praxe

Když si ověřil, že i zpracováním průmyslového odpadu lze vytvářet plnohodnotné produkty, které si najdou své zákazníky, rozhodl se do toho jít naplno. Se školou se důstojně rozloučil po šestém semestru sociologie a psychologie, aby se mohl věnovat realizaci svého snu.

„Byl to skvělý obor, ale já měl v tu dobu klasickou podnikatelskou obavu – jestli budu ještě minutu čekat, někdo mě předběhne. Tak jsem se do toho vrhl hned a začal oslovovat firmy a designéry,“ říká, když vzpomíná na loňské léto.

„Až po několika měsících jsem se dostal k psaní byznys plánu, což mimochodem trvalo asi tři neděle. Teprve když jsem před sebou viděl ta čísla, došlo mi, jak velké to vlastně celé může být a jaký to bude ještě boj.“

Rady nad zlato

Temné období se mu ale podařilo zažehnat v coworkingovém centru Impact Hub Praha, a to mimo jiné díky jeho zakladateli Zdeňkovi Rudolskému. „Seděl jsem jednou odpoledne smutně na pohovce a okolo mě prošel Zdeněk. Začal se zajímat o to, co je špatně a jak může pomoci. Pak zvedl telefon, někomu zavolal a zbytek je historie,“ usmívá se Jindra. „Kromě zjištění, že existuje místo, kde je povoleno beztrestně snít, jsem také získal kontakty na několik skvělých lidí, s nimiž spolupracuji dodnes.“

Jeden z nich ho silně motivoval, aby co nejdříve začal o svém záměru veřejně mluvit. Přestože neexistovaly žádné návrhy ani produkty a firma neměla jméno ani kapitál, záhy se rozjel web a Jindra si nechal natisknout provizorní vizitky.

„Vybral jsem celé stavební spoření, abych mohl financovat nezbytné věci. I když jsem se mohl poměrně brzy domluvit s investory, nechtěl jsem si vytvořit závazek bez ověřeného konceptu,“ komentuje. „Navíc věřím tomu, že začínat s minimem prostředků je vlastně výborná škola. Když máte za zády velký rozpočet, je hrozně snadné chybovat.“

Hledání jehly v kupce sena

Další výzva na Jindru čekala v podobě výběru správných materiálů. Během měsíce oslovil a navštívil více než dvacet firem, od nichž získal vzorky více než stovky zbytkových materiálů od palet přes plastové odřezky z výroby aut až po technické tkaniny z oděvního průmyslu.

V mezičase také prováděl detailní průzkum konkurence na národní i globální úrovni, aby náhodou nezvolil podobné řešení. „Objevil jsem třeba lidi, kteří dělají kabelky z plachet kamionů nebo šperky z vyřazených zbraní. Jenže všichni mají značku postavenou na jednom konkrétním materiálu, takže nemůžou začít jednoduše tvořit něco nového,“ vysvětluje Jindra.

Z toho důvodu zvolil unikátní strategii, která mu umožňuje použít cokoli, co generuje dostatečně významnou přidanou hodnotu. První volba nakonec padla na reflexní fólie od 3M, klavírní dřevo od Petrofu a prvotřídní kůže rakouského nábytkáře Wiesner-Hager.

Svoji vizi poslal i přes Atlantik

Spolupráci chtěl Jindra navázat také s největším světovým producentem bubenických činelů Zildjian. I přes prvotní razantní odmítnutí spolupráce ze strany marketingového ředitele se nevzdal a oslovil rovnou Craigie Zildjianovou, její sestru a dceru, které stojí společně v čele firmy.

„Chtěl jsem je přesvědčit, že to myslím skutečně vážně. Tak jsem nechal vyrobit tři páry náušnic přímo z jejich rozbitých činelů, které jsem sehnal. Napsal jsem jim osobní dopis zlatým perem na černém papíře a dal instrukce jejich sekretářce, aby zajistila, že po příchodu do práce na ně bude čekat moje zásilka přímo na stole v jejich kanceláři v Bostonu,“ vypráví.

Za pár dní přišel Jindrovi dojatý e-mail s poděkováním a vyjádřením podpory. Se značkou Contiqua se však i přesto jménem firmy odmítly nechat spojovat.

Světlo na konci tunelu

Jindra sám o sobě tvrdí, že není dobrý designér, proto přenechává navrhování produktů jiným. Přesto s nimi velmi úzce spolupracuje, do procesu zapojil i dodavatele materiálů a firmy, v nichž se produkty mají vyrábět.

Cesta k devíti produktům, jež právě uvádí na trh, trvala deset měsíců. Výsledkem je portfolio kožených módních doplňků, dřevěné šperky a interiérová svítidla. Nejdál se zatím dostala paradoxně technicky nejnáročnější řada světel, na něž získala firma Contiqua už i certifikaci pro průmyslovou výrobu.

„Světla vyrábíme na zakázku, maximální objem výroby je do sta kusů za měsíc a čekací doba je pět až šest týdnů,“ shrnuje. Svítidla jsou zatím k viděná na čtyřech místech – v prostorách Impact Hub Praha, v inovačním centru 3M a v showroomu INNEX a Gravelli či v ateliéru fashion designérky Mirky Horké.

Nepřetržitě v zátahu

Úspěchy jdou ale ruku v ruce s oběťmi, pro Jindru v podobě volného času. První rok, kdy začal podnikat, měl všeho všudy dvanáct dní volna, z toho osm v jednom kuse. Víkendy ani svátky pro něj neexistují, každý den vstává v osm ráno a minimálně deset hodin pracuje.

„Spolupracuji s 68 lidmi, ale nikdo z nich ve skutečnosti není mým zaměstnancem. Jsme vlastně pořád na samém začátku, ale je úžasné sledovat, jak se věci každou hodinou posouvají dopředu. Vždycky jsem tušil, že nenajdu firmu, ve které by mě skutečně bavilo pracovat, tak jsem si ji musel založit.“

Zdroj: probyznysinfo.ihned.cz